Kapitola 1: diaspora opicKdysi, před mnoha a mnoha lety (2001), se zjevili Gorillaz: uchvátili, bavili, předpovídali, vytvářeli spektakulární monster-media kabaret, pomocí nějž opanovali showbizové impérium a na krátkou dobu učinili z této Nufonie říši vzkvétající a barevnou. Jenže pak nastalo tvůrčí ticho. Gorilly byly umlčeny přílišným očekáváním fanoušků a nevěděly jak se vyrovnat s úspěchem eponymního debutu. Velký Automator se vydal do Indie, chtěl hledat sám sebe a našel místo toho DJe Babu, který vydává na labelu Milan. Indie je krásná, všude pagody a lotosy, tak proč natáčet další desku. A tak byl Automator pryč. Krátce potom se přerušilo spojení s planetou Deltron, Del tha Funkee a spol? Jejich hlasy utichly. A tak to šlo dál, až se Gorilly ztratily v mlze. Bloudily, bloumaly, volaly Laiku, aby se vrátila domů a bylo jim smutno. Vzpomínaly na to, jak se do nich před čtyřmi roky zamiloval celý svět a utápěly se ve vzpomínkách.
Kapitola 2: tak si jděte, my si bez vás poradíme
Ale teď si Gorilly našly nové kamarády. Nové a lepší? Těžko říct. Samozřejmě, že Shaun Ryder (Happy Mondays), De La Soul a MF Doom jsou prvotřídní ingredience, ale to ještě nezaručuje, že při jejich smíchání proběhne ta správná chemická reakce. 1+1+1+1=5 nenastává zas tak často. A co teprve, když nastane personální změna na postu téměř nejvyšším a místo producenta Automatora se objeví Danger Mouse. Herdek, to je ale těžké zopakovat úspěšné tažení, když se vám ještě polovina ansámblu rozprchne kdoví kam.
Takže, jaký je bojový plán? 1) Je třeba opět překvapit a opět šokovat. 2) Zároveň už není nezbytné dělat to tak polopaticky jako minule. Cesta už je proklestěna, posluchač uloven, takže si klidně dá tu práci a poslechne si CD třikrát, než se mu zalíbí.
Kapitola 3: rovná se
A přesně podle tohoto plánu bylo natočeno nové CD Demon Days. Je méně přístupné, méně rozjuchané, méně popové, méně zábavné. Tedy tak se to alespoň jeví na první poslech.
Na druhý poslech. se k nedostatečné rozjuchanosti přidává ještě vztek, vztek, který vás popadne, když si uvědomíte, jak moc se Danger Mouse pokouší napodobit Automatora. Tedy: písničky jsou složené ze stejně potrhlých zvuků, bzuků a havajských kytar, ale nepůsobí to jako výraz autorského rukopisu, je to jakoby opsané přes průklepák.
Poslech třetí: jak jste jen mohli být tak naivní? Vše, co se vám před tím zdálo jako zápor, je vlastně klad. Takže ano. Demon Days je album o hodně pochmurnější než bylo to první. Ale proč ne. Ty úchylné zvuky jsou tak trochu opajcované, ale proč ne. Právě to, jak pomocí pouťových pípanců dosáhnete posmutnělé nálady, je hudebně hrozně zajímavé. Danger Mouse se tímto u nás definitivně rehabilitoval a odčinil všechno, za co jsme ho měli neradi v minulosti (pro neznalé reálií: zadejte si do googlu "grey tuesday").
S každým dalším poslechem se do alba zamilovávám víc a víc. Orientuji se v bitvě DM ega a Damona Albarna. Kochám se tou hudebně rafinovanou tupostí. Směsicí hip hopu, rocku, reggae, elektra, glitche a popu, která mohla vzniknout jen v roce 2005. Těším se z dětských sborů podkreslujících Manuvův rap. Trvalo mi to, ale nakonec mi došlo: tahle deska je minimálně stejně dobrá, ne li lepší než ta předchozí. Sice Gorillaz asi tolik nevydělají na ring tonech, ale to mě ani vás nemusí trápit.
HHHH Tadeáš Haager (Yellow)