Red Hot Chili Peppers, 14.6., Sazka Arena, Praha
Den po G'n'R navšívili Prahu další hvězdy světového formátu: funkoví králové z Kalifornie Red Hot Chili Peppers. Kromě nové desky Stadium Arcadium lákali i sparingpartnerem: byl jím Dylan Mills aka Dizzee Rascal.
Red Hot Chili Peppers jsem viděla naživo jen jednou před dvěma lety na festivale ve Vídni a byl to tak zrdcující zážitek, že jsem od té doby vyhledávala jen revivaly, kde zpěvák aspoň udrží melodickou linku a kytarista mu do toho nefušuje vokálama o dvě oktávy vyššíma a dva levely falešnějšíma. Ale v sobotu hráli jedni takoví docela věrní v Brně, a paradoxně jim vděčím za to, že jsem si lístek na ty opravdové Redhoty, podle vzoru 'you could have it so much better', koupila.
Red Hot Chili Peppers jsem viděla naživo jen jednou před dvěma lety na festivale ve Vídni a byl to tak zrdcující zážitek, že jsem od té doby vyhledávala jen revivaly, kde zpěvák aspoň udrží melodickou linku a kytarista mu do toho nefušuje vokálama o dvě oktávy vyššíma a dva levely falešnějšíma. Ale v sobotu hráli jedni takoví docela věrní v Brně, a paradoxně jim vděčím za to, že jsem si lístek na ty opravdové Redhoty, podle vzoru 'you could have it so much better', koupila.Dizzee Rascala jsem v představách trochu přecenila. Při hledání sedadla 'výsměch' v řadě 'vysoko' sektoru 'daleko' jsem tak napůl vnímala nějaký megamix Smells Like Teen Spirit a Seven Nation Army (mimo jiných odrhovaček) a kdyby tam sám Dizzee nestál, dala bych ruku do ohně za to, že je to jen předkapela předkapely, aby se první pětistovka lidí v sále nenudila. První zklamání bylo za mnou a o další důvod míň, proč se zabývat letošní Pohodou. (Opakování je matka moudrosti: 13/7 Pixies, 14/7 Mudhoney.)
Trojice to zabalila kolem půl deváté a aréna se rozsvítila - bylo pěkně vidět, jak dalece se teoreticky a prakticky liší pojem 'vyprodáno'. Náš od civilizace odříznutý sektor nabízel pohled na stage v dost bizarním úhlu, ale ve chvíli, když si kluk vedle zapálil (!) a já jsem zjistila, že si můžu nahodit nohy na řady lemující ocelové konstrukce, ani se mi nechtělo vyhledávat menší zlo. Připadala jsem si trochu jako Jeff Lebowski (a nemyslím toho milionáře), ale pravda je, že ani nebylo moc momentů, kdy bych se za svou lenost a pohodlnost zastyděla. (Byl jeden a to jsem se zvedla.)
Před půl desátou řev arény konečně vyslyšeli nejen pódioví technici. John Frusciante a Flea (ten mj. prohlásil, že doufá, že vyhrajeme MS; já naivně doufám, že to neříká v každé zemi) předvedli za asistence Chada Smithe krátké intro, do kterého přiskočil Anthony Kiedis a bez průtahů pak navázali skladbou Can't Stop. Ne že bych to poznala hned na začátku.. spíš jsem si bezděčně vzpomněla na nabídku člověka, kterého jsem svého času poslechem Redhotů otravovala nejvíc, že mi nahraje štěkání pouličních psů i v lepší kvalitě. To byl nicméně jen první dojem, druhý a všechny ostatní byly příznivější. Když se ve vokálech připojoval Frusciante, měl o dost níž posazený hlas, takže jim to v duetu docela svědčilo. Tedy až na jednu výjimku - vytí ve Scar Tissue, která přišla ještě v první polovině, to mě opravdu rozesmálo.Kdybych tušila, že to bude jedna z nejstarších (úplně nejstarší byla Me and My Friends), určitě bych mhouřila oči o moc víc. Novinky byly zvládnuté perfektně, v Dani California i staronové Fortune Faded aréna doslova hřměla, Frusciante tam mastil asi sto efektů a každou druhou píseň provázelo sólo, do kterého Kiedis pařil jako smyslů zbavený. Mixovali hlavně Stadium Arcadium (Charlie, balada Snow, Tell Me Baby, She's Only 18 a další - všechny zněly hrozně povědomě, ten avizovaný návrat k funku je evidentní, přestože na albu jsou spíš popově umírněné) a minulá dvě alba By the Way a Californication (obě eponymní písně, uřvanou Right on Time, utahanou Don't Forget Me a Throw Away Your Television, ve které se projevil hlavně bubeník - ona by se snad dala odehrát jen na bicí).
Hráli hodinu něco, když se poprvé rozloučili. Publikum nechali ječet asi pět minut (dokážu si představit, že nějaké to procento do toho vložilo taky vztek a nespokojenost - oni fakt zahráli jen jednu < 1999), než se vrátil Smith a střihl si sólo. Fanoušci Danzig by se asi usmívali pod vousy, ale na normálního smrtelníka udělal celkem dojem. S příchodem zbytku kapely se dalo očekávat nějaké stylové zakončení, o které se postaraly Under the Bridge (ta především; škoda, že Kiedis nenechal vyniknout arénový singalong - stál by za to) a Give it Away, u kterého mě přece jen zarazilo ne-tak-úplně-vřelé přijetí. Závěrečný jam, použití zbylých dvaceti kytarových efektů a definitivní rozloučení. Nebylo ještě ani jedenáct.Koncert byl sice krátký, ale formálně výborný - Red Hot Chili Peppers zastihl ve vynikající formě, o tom žádná. Jestli jste fanouškem od Californication výš, nebylo si na co stěžovat (i když já jako konzument i pozdních alb mám úplně jinou představu o hitech a třeba Television tam nijak nefiguruje, což je ovšem otázka vkusu), pokud ale náhodou považujete na nejlepší desku Mother's Milk nebo Blood Sugar Sex Magik (což určitě není ojedinělá věc), měli jste smůlu. Jasně, máte načteno, že Frusciante nerad hraje staré věci a věci Dava Navarra z One Hot Minute. Jenže fanoušek, co si doma pouští Good Time Boys (například), je taky fanoušek, ne?
Se vší úctou k melodické sekci, ale chovají se, jako by v roce 1999 založili formaci John Frusciante and the Red Hot Chili Peppers Band a skladby z přídavku se s nimi táhnou jako Transmission s New Order. Jestli někde platí, že publikum stárne s kapelou, pak u Redhotů je to zdá se naopak: to oni se svými fanoušky mládnou. A já už jenom stárnu. Co nadělám.
zdroj: www.freemusic.cz